Vážený pane,

Čas od času býváme dotazováni na informace ohledně kanonického postoje římských katolíků, jejichž kněží a biskupové směřují svůj nepřátelský postoj vůči učení a psaní řecké ortodoxní vizionářky Vassuly Ryden.

Podstatné jsou následující skutečnosti: Církev nikdy neprohlásila, že by Vassulino psaní bylo proti jejímu učení. Prefekt Kongregace pro nauku víry /kardinál Ratzinger/ se ve svých veřejných prohlášeních vždy opatrně vyhnul tomu, aby řekl, že je v poselstvích Vassuly obsažen teologický omyl nebo blud. Vzdálen od kritiky jejího učení, řekl například kardinál brazilskému biskupovi, že je možno pokračovat v šíření jejích spisů, ale vždycky s rozlišováním. Řekl též, že věřící by měli pokračovat v nahlížení jejích spisů prozíravě a s rozlišováním. V roce 1998 přijal Svatý Otec Vassulu osobně, a když mu byla předána její poslední kniha, řekl: "Nechť jí Bůh žehná!". Hlavní téma Vassuliných poselství /obnova jednoty mezi křesťany/ posiluje neúnavné úsilí papeže Jana Pavla II. o křesťanskou jednotu.


Podstatné jsou následující body Církevního práva:


(I) Povinnost hledat pravdu - Jeden z nejpozoruhodnějších dokumentů Vatikánu II byla Deklarace náboženské svobody /Dignitatis Humanae/. V paragrafu 2 se objevuje následující pasáž:


"Je to v souladu s jejich důstojností jako osob - tj. obdařených rozumem a svobodnou vůlí, a proto privilegovaných unést osobní zodpovědnost - aby měli, poutáni morální povinností, touhu hledat pravdu a především náboženskou pravdu. Jsou též vázáni držet se té pravdy, jakmile je známa, a uspořádat celé své životy v souladu s požadavky pravdy".


a v paragrafu 3:


"Proto má každý věřící povinnost a právo hledat pravdu ve věcech náboženských a smí si s opatrností a s užitím všech vhodných prostředků utvářet správné a pravdivé úsudky svědomí."

Tyto zásady inspirovaly kánon 748, jež zavazuje všechny osoby k hledání pravdy, a jakmile ji pochopí, přijmout povinnost plnit ji, uloženou duchovním právem. Právo zajišťuje ochranu svědomí a imunity vůči nátlaku s ohledem na katolickou víru. Je široce uznáváno, že tento zákon uchovává pozici Deklarace náboženské svobody a legalizuje názor, že Zjevená Pravda je rozvojová koncepce, ne něco, co je udržováno Magisteriem ve fixním stavu.


(II) Práva věřících - je to základní teologická pravda, vyslovená v právním jazyce kánonu 204, že každý z křesťanských věřících je spojen s Kristem skrze křest, a je zapojen do poslání církve podílením se na Kristově kněžství, proroctví a službě, svým vlastním způsobem. Podle Vatikánu II /Lumen Gentium par 10/ tento zákon ruší starý dojem, že pouze hierarchie je pověřena Kristovým posláním a Kodex církevního zákona jasně rozhoduje role všech křesťanů v poslání církve, zejména role laiků.


(III) Právo vyslovit svůj názor - zatímco křesťanští věřící musí následovat učení víry, jak je rozhodnuto církevními vůdci /zákon 212.1/, mají právo a někdy dokonce i povinnost dát najevo svůj názor na věci týkající se dobra církve svým biskupům a křesťanským věřícím /zákon 212.3/. Církevní zákon hlásá, že církev má chránit a objasňovat zjevenou pravdu, hlásat evangelium, ale opět podle II. Vatikánského koncilu /Lumen Gentium paras 12, 31, 35/ je to všechen Boží lid, jež má podíl na Kristově prorockém a učitelském úřadu, ne pouze hierarchie duchovenstva /zákon 747/.


(IV) Ekumenická povinnost - Zákon 755 potvrzuje, že církev je poutána Kristovou vůlí /nejsilnější mandát, který křesťané znají/ hájit jednotu. Biskupská Akademie a Svatá Stolice mají řídit účastnictví katolíků na ekumenickém hnutí a biskupové mají za povinnost dělat to stejné na úsecích, jež jsou jim svěřeny. Tento zákon, který je samozřejmě vepsán v II. Vatikánském koncilu /Dekret o ekumenismu/, je obsazen velmi pozitivními slovy "hájit ... ekumenické hnutí, jehož cílem je obnovení jednoty mezi všemi křesťany". To pobízí v druhé části biskupy, aby hájili křesťanskou jednotu a zřídili vodítko pro akci za tímto účelem. Majíce toto za povinnost, tj. utvářet jednotu, za kterou se modlil Sám Kristus /evangelium sv. Jana, kapitola 17/, je těžké podceňovat důležitost těchto církevních povinností.



Z toho vyplývá, že duchovenstvo by nemělo usilovat o odpoutání katolických věřících od povinnosti hledání pravdy, chovajíce v mysli, že není církevním souhlasem dovoleno zúčastnit se Vassuliných přednášek /ona je konec konců řecká ortodoxní/. Neměli by podkopávat práva laiků dát najevo svůj názor ve věci týkající se církve, a jejich církevní právo by mělo být součástí poslání církve. Ve skutečnosti je jejich povinností spolupracovat v podpoře křesťanské jednoty, jako sám Kristus, jak je to nejčistšími slovy vyloženo v kánonu 735.


S úctou,


ANTHONY W JEREMY


zpět na titulní stranu