Je podepsán v úvodu první knihy Opravdový Život v Bohu, v knize, která byla publikována ve francouzštině. Byl moderátorem na Sympóziu 2000 A. D. ve Svaté zemi a koncelebroval při slavení liturgie "Předem posvěcených darů ve Svatém hrobě" 1 a na hoře Tábor.

Byl jsem vyzván, abych sdílel následující osobní reflexi se čtenáři poselství, které sám Ježíš nazval Opravdový Život v Bohu.

Jako pravoslavný ruský kněz reprezentuji tradici své církve s jejím přebohatým dědictvím: duchovním, svátostným i historickým. Věřím, že toto dědictví tryská ze společné činnosti lidstva s jeho omezeními a také ze svobody a milosti Ducha Svatého. S plnou důvěrou v Ducha Svatého a zároveň vědom si svých lidských omezení, pokusím se interpretovat jedinečnou a mimořádnou zkušenost Vassuly v souvislostech s naší tradicí.

Obecně vzato, každý projev opravdového života s Bohem, ať už má jakýkoliv individuální charakter, musí se ve své podstatě týkat církve, protože každý křesťan žije svůj život v Bohu a před Bohem uvnitř církve a ne v osamělosti nebo intimní izolaci ².

Církev je spojení mezi Bohem a člověkem, mezi životem a smrtí, mezi konkrétní historickou minulostí a nadějí na eschatologickou budoucnost. Každý z nás, přes rozdělení a smutnou minulost mezi křesťanskými komunitami v dobách velmi bolestných, žije v Bohu uvnitř církve: jediné svaté katolické apoštolské víry. Postupujeme vpřed v tomto spojení Boží milosti činné ve svátostech, se slovy, s tichostí, se skutky a s pamětí. Použil jsem slovo "se skutky", protože se mi zdá, že zázrak Vassuliny komunikace s Ježíšem má svůj původ v odvěkém prorockém gestu, které se téměř proměnilo v legendu a náleží k nejvznešenější autentické apoštolské tradici. Mluvím o příběhu svaté Veroniky. Když byl Ježíš vlečen na Golgotu, jedna z žen, která Ho následovala během Jeho života, k Němu přistoupila a podala Mu roušku, aby si mohl otřít tvář pokrytou krví a potem. Podle tradice se Ježíšova trpící tvář otiskla na látku.

Mezi všemi obrazy mám tento nejraději už od svého křtu, protože před touto tváří se cítím při svých modlitbách "lehčeji".

Ikona je známá jako "podoba nevytvořená lidskou rukou". V ruštině se namísto tolika slov k tomuto vyjádření používá jedno překrásné a expresivní přídavné jméno: nerukotvornyj ³.

Podoba Ježíše vytvořená skrze Vassulu je také "nevytvořená rukou člověka". Ježíš na své cestě k člověku chtěl vrýt svou tvář do její duše. Toto vnoření Boha do lidské duše má v případě Vassuly podobu přímých rozhovorů, prorockých poselství a modliteb. Je to Bůh, který si volí způsob, obsah a moment zjevení. My můžeme jen nabídnout naši "roušku", tkanivo naší duše, které se při doteku Svaté tváře ihned mění v ikonu.

Z hlediska nauky musí být každý člověk ikonou Boha. Říkáme to s lehkým srdcem, pokud se jedná o lidský rod obecně, ale nejsme vždy ochotni zopakovat stejnou věc, pokud se jedná o konkrétního člověka z masa a krve: našeho bližního, který se stává plátnem pro reprodukci tváře.

Zjevně nemáme jinou podobu Kristovy tváře - mimo té z evangelií - kterou bychom mohli považovat za závaznou a univerzální pro křesťanskou víru a pro naši spásu. Přesto se v každé epoše objevují nové podoby Krista: podoby v neviditelném spojení s těmi předchozími. Ortodoxnímu čtenáři, který zůstává věrný svému vyznání v celém jeho přísném a tradičním pojetí, bych chtěl navrhnout, aby na Vassulinu zkušenost pohlížel jako na ikonu svaté Veroniky nebo dokonce jako na duši-roušku, na kterou dopadá světlo Tváře - jedinečné v celém světě: Tváře, která mluví, Tváře, která se dívá, Tváře, která žije.

Není snad povoláním každého z nás stát se Jeho rouškou schopnou přijmout a zobrazovat Jeho Tvář s Jeho slovy na rtech?